V nedávném čase jsme se vypravili do Ruska ve stopách našich legionářů až do Sverdlovské oblasti. Jedna její část je v Evropě, druhá v Asii. Hranici tvoří pohoří Ural. Především nás zajímal Jekatěrinburk, kde je na místním hřbitově vzpomínka na Čechoslováky v podobě Památníku věnovaném čtyřem stovkám našich padlých, ale úžasným zážitkem byla i prohlídka legendárního Muzea tanků v NižnímTagilu.

 

Existují dva způsoby, jak se na pomezí Evropy a Asie dostat. Buď legendární transsibiřskou magistrálou, historicky spojenou s osudy našich legionářů, což již samo o sobě je velkým zážitkem, nebo Uralskými aeroliniemi s přímým letem z Prahy do Jekatěrinburgu, kde přistanete za cca čtyři hodiny. Prvním příjemným překvapením je bohaté občerstvení včetně alkoholických nápojů na palubě letounu, kterému našinec při letech za rekreací do Středomoří i severní Afriky postupně odvyká. A tak, než dopijete poslední kalíšek, už je tady přistání ve čtvrtém největším městě Ruské federace s téměř dvěma miliony obyvatel a 16 státními univerzitami.

 

Letiště Kolcevo


 

je situováno při jihovýchodním okraji města, kterému starší generace ještě říkají Sverdlovsk. V letech 1924 až 1991 totiž neslo jméno komisaře Jakovova Sverdlova, který velel celé obrovské oblasti. Její osudy částečné známe z hodin dějepisu, které nám připomínaly nejenom osudy československých legií, ale i heroického vzepětí občanů Sovětského svazu za druhé světové války. Během Velké vlastenecké války byly právě sem, na Ural, evakuovány řady továren z Moskvy a okolí, pro případ, že by bylo hlavní město obsazeno německou armádou. Většina sovětského průmyslu byla tehdy umístěna na evropském území a jen nevýznamný počet závodů byl za Volhou mimo akční rádius nepřátelského letectva. To, co ti lidé tenkrát dokázali, a jak v krátkém čase, je dnes těžko pochopitelné. Bylo potřeba nejen evakuovat, ale zároveň rychle vybudovat základy nových továren. Připravit ubytování dělníků, kteří se stěhovali se svými stroji a připravit vše k bleskovému zahájení výroby pro potřeby fronty na novém místě. Tisíce vlakových souprav mířilo na Ural, na Sibiř. Nakládání i doprava probíhala za náletů luftwafe, tratě byly přeplněné a v některých chvílích byl na kolejích doslova všechen průmysl západní části SSSR. Zatímco se vlaky blížily k místu určení, na polích již byly připraveny základy továren se vším, bez čeho se výroba neobejde - až na budovy závodů samotných. Soustruhy, frézy a ostatní stroje byly ihned po přívozu zapuštěny do betonových kotvišť a první výrobky spatřily světlo světa dříve, než se objevily zdi výrobních hal. Dělníci a dělnice se střídali u strojů, na které ještě dlouho padal sníh nezasklenou střechou hal…Mnozí z těch, kdo původně přišli jako váleční evakuanti, se usadili ve Sverdlovsku a okolí včetně Nižního Tagilu, kam se mimo jiné též chystáme podívat. Dá se říci, že ti hrdinové práce byli předvojem vzniku gigantického ruského průmyslového centra, zejména těžkého strojírenství.

Vítejte na Urale


 

Po běžném odbavení nás u východu z tranzitu čeká průvodkyně s cedulí označenou nápisem Praga. Hlásíme se k turistické skupině z ČR, čeká nás vřelé přivítání. Nataša svého času u nás studovala a tak je milé, že spolu můžeme mluvit česky, i když se ze slušnosti pokoušíme vydolovat z paměti naší školní ruštinu. Staré časy nekonečných prověřování, razítek a nejrůznějších povolenek s připomínkami druhu: tam můžete a tam ne, jsou nenávratně pryč. Stačí platný pas a vízum, svobodní budeme na každém kroku a pány svého času, jak je libo.

Výškový autobus zamíří na šestiproudou silnici. Nataša zkraje upozorňuje, že se takříkajíc na vlastní pěst můžeme městem pohybovat metrem, tramvajemi, trolejbusy i tzv. maršrutami, což jsou mikrobusy. V neposlední řadě pak lacinými vozy taxislužby. A pokračuje historickou sondou do míst, která navštívíme i popisem současného stavu věci. Na místě dnešního sídelní město Sverdlovské oblasti a celého Uralského federálního okruhu stála v roce 1680 osada Uktus. V roce 1723 tady byly založeny díky ohromnému nerostnému bohatství v okolí první hutě a vznikající město bylo pojmenováno na počest ženy tehdejšího cara Petra Velikého, pozdější carevny Kateřiny I. Název Jekatěrinburg byl užíván až do roku 1924.

Okružka městem

Po ubytování v klasickém čtyřhvězdičkovém hotelu v jedné z klidnějších čtvrtí nás čeká klasika - okružní jízda metropolí. Jako rodilého Pražák by mne nemělo jen tak něco vyvést z míry, ale tomuto modernímu průmyslovému městu s newyorským výškovým profilem a vysokou životní úrovní se to podařilo. Skutečnost přebila očekávání. Ač sám z hlavního města, začínám mít pocit venkovánka. Míjíme s nosem přilepeným na oknech vyhlídkového autobusu Byznys centrum „Vysockij“, které je s výškou 188 metrů nejvyšší mrakodrap v Rusku mimo Moskvu. Impozantní stavbou je Uralská federální univerzita s osmerem bělostného chrámového sloupoví, připomínající, že po Moskvě a Petrohradu je Jekatěrinburk třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a těžkého průmyslu. Obrovská sklobetonová kopule stylizované manéže státního cirkusu říká, že ještě pořád je v Rusku varietní a cirkusové umění velmi váženou záležitostí. Dlouhý bulvár „chudožníků“ vzal pod svá křídla řadu populárních divadel, nechybí opera ani místa, kam se chodí na operety. Zájemce ve městě čeká i třicet různých muzeí, především pak zajímavé je Uralské geologické muzeum s bohatými expozicemi a sbírkami nerostů darů Sibiře včetně topazu velikosti koňské hlavy. Stojí nedaleko Geologického institutu a vstupné je vskutku symbolické, ostatně jako vše tady, týkající se vzdělání a kultury.




Vynechat nelze návštěvu Chrámu na Krvi“, který byl postaven na místě, kde stával Ipaťjevův dům, kde byla 17. července 1918 na příkaz komisaře Sverdlovova popravena rodina cara Mikuláše II., aby nebyla osvobozena postupujícími Čechoslováky.





Těla se nikdy nenašla, jejich památku střeží jmenovaný pravoslavný svatostánek. Opouštíme smutné místo, které je však dnes především velkou turistickou atrakcí, jak o tom svědčí stylová restaurace, informační stánek i prodejna se suvenýry, a pokračujeme v okružní jízdě.




Míjíme jedno z hlavních náměstí s obrovskou bronzovou sochu Lenina, pod kterým se houfují místní motorkáři v kožených bundách na harleých, hondách, bavorácích i místních mašinách značky „Ural“. O nic menší není mramorová postava Jelcina na nábřeží vodní plochy v centru, což je i odpočinková zóna. Tady to však už chce pěší procházku, jak nám doporučuje průvodkyně Nataša.

 

Po červené rovnou za nosem

Je to jednoduché a poradí nám každé místní informační středisko, kde jsou k dispozici zdarma mapy a nejrůznější tištěné materiály. Na Leninově třídě této „brány Uralu“ v centru města, je na chodníku viditelná červená linka. Pokud se po ní turista vydá, najde všechno důležité, co je v centru Jekatěrinburgu ke shlédnutí. Stopa je uzavřeným okruhem, takže za čtyři hodinky volné chůze se návštěvník vrátí tam, odkud vykročil. Zabloudit nelze. Populární Vajnerova ulice někomu připomíná Paříž či Amsterodam jiným zase moskevský Arbat. Pěší zóna plná mladých lidí, potvrzujících, že jsme v univerzitním městě, je plná kaváren a restaurací, značkových obchodů a nákupních center. Kralují zde špičková zlatnictví a kožešnictví plná nejúžasnější nabídky z bohatství Sibiře, kterou si jen může i ten nejnáročnější zákazník představit. Nechybí pouliční umělci včetně malířů a rychloportrétistů, jen legendární cisterny s kvasem vystřídaly pivnice a bary. Ovšem, plechovkové ovocné pivo a suchariky, levnější verze našich čipsů, krekry ze sušeného chleba s jakoukoli příchutí si unavený chodec může v klidu vycucat a schroupat na spoustě více či méně pohodlných laviček. Některé mají podoby dobových automobilů, klečících postav nebo děvčat s roztaženou náručí, ve kterých se zvláště příjemně odpočívá. To vše jak někde v Nizozemí či Madridu je vyrobeno z pokovovaných plastů. Místní výtvarníci a designéři tady chrlí jeden nápad za druhým, od plastiky tančícího Michaela Jacksona v nadživotní velikosti až po obří pomník počítačové klávesnice o délce desítky metrů. A všichni dohromady, domácí i přespolní, jakož turisté z celého světa, včetně Japonců, jsou z jejich díla nadšení. My jsme nebyli výjimkou. Ale i přes nekončící nabídku nejrůznějších podniků a nostopů jsme ani v noci neviděli jediného opilce, chyběli i bezdomovci a žebrající chudáci, které tak dobře známe z pražských ulic. Naopak, při bloudění periférií, na kterou jsme též byli zvědaví, nám každý oslovený ochotně a s úsměvem poradil, kudy kam, abychom se dostali zpět co nejkratší cestou do hotelu.

 

Sláva vítězům, čest poraženým



 

Mezi nejemotivnější zážitky ale patřila naše návštěva Michajlovského hřbitova, kam směřovaly naše první kroky. Přišli jsme položit květiny k Památníků československých legií. Je věnován čtyřem stovkám našich padlých, zdobí ho po starém ruském zvyku ikony. Černý mramor v březovém háji mohutně převyšuje okolní prosté hroby s jednoduchými dřevěnými kříži jak bělogvardějců, tak i rudoarmějců, bojovníků z první světové a velké národní. Čas urovnal všechny spory a jedni jako druzí si zaslouží naší vzpomínku. Naši legionáři tady, tisíce kilometrů od vlasti, leží v klidu. Místní se o jejich místo posledního odpočinku až dojemně starají a čas od času sem zabloudí nejenom skupina turistů z Čech či Slovenska, ale i oficiální představitele ČR, neboť v Jekatěrinburku je naše diplomatické zastoupení, o čemž svědčí řada věnců s národní trikolorou, věnované při příležitosti oslav nedávného výročí Dne osvobození.

Slabých dvě stě kilometrů od Jekaterinburku, což je na sibiřské poměry skutečně kousek, je další město, spojené s památkou našich legionářů. Čeljabinsk je důležitá železniční křižovatka a v roce 2011 zde byl také odhalen pomník Československým legionářům, kteří zde zahynuli během ruské občanské války.

 

Hranice mezi Evropou a Asií

Nejznámějším památníkem, připomínajícím hranici těchto světadílů je monument podél transsibiřské magistrále na hoře Berezovaja poblíž města Pervouralsk. Další podobný hraniční milník pochází z roku 1873. Jak nám vysvětluje průvodkyně Nataša, postaven byl při příležitosti návštěvy následníka trůnu Alexandra Nikolajeviče, budoucího cara Alexandra II. Nejpopulárnějším památníkem je však mezník, který je v lesích blízko Jekatěrinburgu, těsně u rychlostní silnice.



 

Autobus cestovní agentury sem turisty odveze za slabou půl hodinku, záleží na hustotě provozu. Nebýt obelisku a výletního komplexu, člověk by si ani nevšiml, kde se nachází, neboť příroda je z obou stran stejná. Pohled na rozcestník upozorňuje na vzdálenosti: Berlín 3 O20 km, Turin 3 827 km, Paříž 4 546 km, Londýn 4 685 km. Základy obelisku jsou vystaveny z kamenů z nejzápadnějšího místa Evropy - mysu Roca a nejvýchodnějšího bodu Asie - mysu Dežněv. Většina z turistů tady pózuje, každý chce fotočku na památku i doklad toho, kam až se při svých cestách dostal. Naší pozornosti neuniká ohromná zeď od lahví všeho druhu, především však vodky a sektu oblíbené značky - Igristoje. Je to díky poutnickému zvyku, vypít skleničku na jedné i druhé straně pomyslné hranice. Pozornému pozorovateli však neunikne malý detail. Řada lahví v sobě skrývá popsanou ruličku papíru. Nataša se usmívá, dalším zvykem je návštěva čerstvých novomanželů, kteří zde rovněž popijí, zopakují si slib věčné lásky, a do vypité láhve manželé svým chotím vlastnoručním potvrzením předsevzetí slibují, že to byl jejich poslední alkohol v životě…

Výletní komplex u památníku nabízí občerstvení a prodej suvenýrů i volnočasovou zábavu a adrenalinové zážitky, jako je kupříkladu jízda na saních tažených koňmi nebo psím spřežením či vyhlídkový let vrtulníkem. Ostatně, v každém větším hotelu jsou k dispozici nabídky cestovních agentur na poznávací i zážitkové výlety. Od jednodenní cesty „za poklady“, včetně návštěvy dolů na drahokamy, až po lovecké a rybářské výpravy a návštěvy nejrůznějších památek, včetně skanzenů, chrámů, nechybí ani návštěva a prohlídky technických památek.

 

Nižnij Tagil a Muzeum tanků


 

Asi dvacet kilometrů na východ od hranice mezi Evropou a Asii je město, které bylo založeno 1722 a v 19. století se stalo jedním z prvních center ruského průmyslu. Tady naše reportážní pouť pomalu končí. Roku 1833 zde byla vyrobena první ruská parní lokomotiva, která tady má svůj pomník. Milovníky vojenské techniky z celého světa láká zdejší Uralvagonzavod se svým jedinečným muzeem tanků. Není žádným vojenským tajemstvím, že se ale jedná o jeden z největších vědeckých a průmyslových komplexů v Rusku a největšího výrobce bitevních tanků na světě. Svého času uzavřená oblast a zakázané místo je dnes v hledáčku domácích i zahraničních turistů, těch ze „západu“ nevyjímaje. Mimo tanků se tady ale vyrábějí i železniční vagony a nejrůznější stroje pro zemědělství, stavebnictví a letectví, dokonce i komponenty pro kosmonautiku.

 

Tankistické muzeum je v areálu hlavní budovy Uralvagonzavodu a všechny jeho exponáty jsou ve výborném stavu. Stačí dolít pohonné hmoty a nastartovat… U každého exponátu je tabulka se všemi potřebnými údaji. Varování „ Nesahat!“ tady však nenajdeme. Dokonce si mohou „páni kluci“ třeba i vlézt dovnitř. Největší zájem návštěvníků vyvolává legendární T-34, který z Uralu dorazil při osvobození Rudou armádou v pětačtyřicátém roce do Prahy i Berlína. Nechybí ale ani tank příští generace - T-95, jehož projekt byl v roce 2010 pozastaven a nyní se jeho výroba díky neklidné mezinárodní situaci opět rozjíždí.

 

Epilog

Naše reportážní návštěva středního Uralu se nesla v duchu známé slovanské pohostinnosti, kdy je třeba hostům snést to nejlepší, co dům dá. Rovněž nám díky nezměrným dálkám i alespoň částečného poznání místních lidí, dala nahlédnout do tajů široké ruské duše. Koneckonců, její nezměrnou hloubku a odhodlání přemoci všechny potíže, si člověk uvědomí právě na vrcholu Bílých hor. Až do výše 1900 m vyveze turisty moderní čtyřsedačková lanovka. Z vyhlídkové plošiny máme jako dlaní nekonečný zelený oceán, království překrásných řek a jezer. Staleté lesy, čerství horský vzduch, perfektní turistický servis - co víc si člověk může pro svou dovolenou s rodinou nebo přáteli přát.

 

Info box

K turistické návštěvě Ruska potřebuje držitel pasu ČR vízum. Předpokladem k jeho získání je pozvání. To zařizuje kterákoliv ruská CK působící v ČR, nebo za úhradu český zprostředkovatel.

Uralské aerolinie ve spolupráci s ČSA létají z Prahy do Jekatěrinburgu osmkrát týdně (změna je možná). Let trvá čtyři hodiny. Když je v ČR poledne, v Jekatěrinburgu jsou 4 hod. odpoledne.

Roční období jsou téměř stejná jako u nás. Teploty se však výrazně liší. Čtyřicítky mohou panovat jak v létě, tak s opačným znaménkem v zimě. Jarní a letní počasí se může prudce změnit, a tak je dobré i při očekávaném teple mít v zavazadle bundu pro případ možného ochlazení.

 

Text: Ivan Černý
Redakce Hasiči.cz
Foto: Ivan Černý